Památník mořeplavců

Historie a současnost Portugalska

Podle nalezených zvířecích rytin bylo území Portugalska osídleno již v době kamenné. V další době se objevují megalitické stavby – menhiry, dolmeny a kamenné kruhy. Jaký byl, přesný účel těchto staveb se dosud nepodařilo zjistit. Nejvíce jich můžete najít v kraji Alentejo v Portugalsku. V 1. tis. př.n.l. obyvatelé žili v opevněných městech na kopcích a ve vesnicích /castros/. Roku 700 př. n. l. sem dorazili Keltové, kteří se promíchali s místními a zdokonalovali opevněná sídla.

V roce 210 př. n.l. přišli do jižního Portugalska Římané, kteří se však nejdříve museli vypořádat s odporem keltského kmene Lusitánů, což jim trvalo cca 50 let, než tento válečnický kmen podlehl. K úplnému zničení odboje však došlo až později po integraci území do říše. Roku 60 n.l. založil Julius Caesar hlavní město Olisipo /Lisabon/ a další města – Scallbis, Pax Julia /Beja/.  Bylo zavedeno pěstování pšenice, ječmene, oliv a vinné révy. Na novém území provincie Alentejo se zřizovali rolnické statky, mosty, silnice. Zároveň se prosadila latina jako základ portugalštiny.

Vizigótský přívěsek

Po úpadku říše římské na území Portugalska vpadli barbarské kmeny Vandalů, Alanů a Vizigótů. Nejvíce se prosadili Vizigóti, kteří vládli ze španělského Toleda a ovládali celý Iberský poloostrov. Měli voleného krále, což vedlo k vnitřním rozporům, které vyústili až v žádost o pomoc jedné ze stran v roce 711 u Maurů ze severní Afriky. Muslimské vojsko se přeplavilo a během deseti let dobylo skoro celý Pyrenejským poloostrov. Co se týče Portugalska obsadili především jeho úrodnější jižní polovinu.  Hlavní centra Maurů vznikla ve španělské Córdobě, Seville a Granadě vyznačovala se náboženskou tolerancí vůči ostatním náboženstvím. Arabové měli i pozitivní vlivy – lepší zavlažování, nové plodiny a mají vliv také v portugalské kuchyni.

Proces reconquisty – znovudobytí zabraných území na Pyrenejském ostrově začal již několik let po jejich rozšíření. V této svaté válce pomáhali často křesťanským králům – křižáci. Jeden z nich Jindřich Burgunský se oženil s dcerou krále Léonu a Kastílie Alfonse VI. – Teresu. Následně od krále dostal do správy panství – Portucale.  Po smrti krále a také Jindřicha Burgunského chtěla jeho žena, která vládla za nezletilého syna Afonsa Henriquese spojit Portucale a Galícii. Její syn se však proti ní postavil v občanské válce a po vítězství se snažil získat nezávislost na leónském králi. Začal rozšiřovat své území směrem na jih na Maury zabraná území. Roku 1139 po vítězné bitvě u Ourique se Afonso stanovil prvním králem Portugalska. Jeho následníci pokračovali v znovudobývání zabraných území. K ovládnutí dnešního území Portugalska došlo až ke konci 13. století.

Dom Dinis

V Portugalsku vládla burgundská dynastie králů, šlechtici, bohatá církev a náboženské řády. Hlavním městem Portugalska se v roce 1260 stal Lisabon. K nejvýznamnějším králům burgundské dynastie patřil Dom Dinis /1279 – 1325/. Za jeho vlády byla zřízena univerzita v Lisabonu, bylo vybudováno 50 pevností kolem hranic s Kastilií a došlo ke zrušení řádu Templářů. Ten byl za pár let obnoven pod názvem Kristův řád – již pod kontrolou krále. Roku 1308 podepsal spojenectví s Anglií, které následně trvalo po mnoho staletí. Posledním králem burgundské dynastie byl Fernando I. . Jeho žena Leonor chtěla následně spojit zemi s Kastílií v čemž měla podporu bohaté šlechty. Nicméně se na scéně objevil levoboček krále Fernanda – Jan – velmistr avizského řádu, který se tomuto rozhodnutí postavil v lidové vzpouře proti Kastílii. S pomocí anglických lučištníků zvítězil v bitvě u Aljubarroty a založil novou avizskou dynastii. Při této příležitosti nechal také postavit opatství Batalha, který patří k tomu nejlepšímu z portugalské architektury. Alianci s Anglií stvrdil sňatkem s Filipou z Lancasteru.

Památník mořeplavců

Roku 1411 Portugalsko uzavřelo mír s Kastílií. V dalších letech portugalci využili svou dobrou polohu u moře k objevitelským zámořským plavbám. Tím začalo jedno z nejslavnějších období jejich dějin. Největší zásluhu na těchto objevitelských cestách měl třetí syn krále Jana I., který měl jako velmistr Kristova řádu přístup k jeho penězům a tedy mohl cesty financovat. Za to byl později pojmenován jako Jindřich Mořeplavec. První portugalskou kolonií se stala v roce 1415 marocká Ceuta, kterou se jim podařilo vítězně dobít. Následoval objev Madeiry, Azorských ostrovů, Kapverdské ostrovy a západní pobřeží Afriky. Roku 1498 se Vasco Da Gama dostal až ke břehům Indie.

Díky těmto objevům a také nalezení cesty do Indie Portugalsko neuvěřitelně zbohatlo. Roku 1494 si na základě Tordesillaské smlouvy Portugalci se Španěli rozdělili svět na území, kde budou také nalézat nové pevniny. Vrcholu moci a bohatství dosáhlo Portugalsko za krále Manuela I. /1495 – 1521/, což se projevilo také v nových nádherných stavbách.

Portugalci zcela ovládli námořní obchod v Indickém oceánu a zakládali vojenské posádky a obchodní stanice např. v Goa /Indie/nebo Macau. Rozkvétá obchod s otroky, které přivážejí převážně z Afriky. I když by se dalo říci, že díky obrovskému bohatsví musela celá říše prosperovat, nebylo tomu tak. Neboť většina bohatství končila u krále a šlechty. Začali se projevovat obrovské náklady na správu říše. Po vyhnání Židů /finančníci/ v roce 1496 a zahájení práce Inkvizice se problémy ještě prohloubili.

Po porážce mladého krále Šebestiána v roce 1578 v bitvě u Ksár-al-Kebíru v rámci křížové výpravy a jeho smrti spolu s výkvětem portugalské šlechty, nastoupil jeho zástupce kardinál Jindřich. Ten věnoval 2 roky své vlády pouze vykupování zajatců z této porážky. Po jeho úmrtí roku 1580 si začal portugalský trůn nárokovat španělský král Filip II. a také se mu to podařilo. 1640 po úspěšném povstání proti Španělsku. Králem se stal vévoda z Bragancy jako Jan IV. Španělé po několika letech novou portugalskou nezávislost uznali.

král Filip II.

Tím byla ukončena dynastie avizská a Portugalsko ztratilo svou nezávislost. Na začátku přinešla Španělská vláda určité výhody neboť Filip II. ctil portugalskou autonomii a svolával také místní parlament. U pozdějších nástupců se však již jednalo pouze o využití Portugalska jako zdroje daní a vojáků. Díky španělské zahraniční politice dokonce přišlo Portugalsko o některé kolonie. Novou nezávislost Portugalsko získalo až v roce

 

Na konci 17. století se Portugalsko dostalo díky objevu zlata a diamantů v Brazílii k dalšímu bohatství. Opět nebylo využito ku prospěchu říše, ale pouze pro monarchii a šlechtu, kterým to zajistilo absolutní moc již bez nutnosti svolávat parlament. Pozitivních změn se Portugalsko dočkalo až za vlády ministerského předsedy – markýze de Pombala, který zavedl reformy obchodu a průmyslu, zavedl některé státní monopoly, zrušil otroctví v Portugalsku a indických koloniích, nechal založit královské školy a omezil a nekonec zcela potlačil vliv jezuitů v zemi.

Po zemětřeseních v Lisabonu v roce 1755 úspěšně zahájil obnovu města.  Toto vše bylo možné díky vládě krále Josefa I., který neměl o vládnutí moc zájem.  Po jeho smrti nastoupila na trůn Dona Maria I., která byla velmi zbožná a ihned de Pombala za jeho činy soudila a propustila. Naštěstí většina jeho reforem zůstala zachována a přinesla prosperitu.

Dalším obdobím začínají Napoleonské války. Císař Napoleon nutil Portugalce do války proti Británii. Nicméně vzhledem k ekonomickému propojení těchto dvou zemí to odmítli a země vstoupila do války na straně Británie. Roku 1807 francouzi obsadili Lisabon a královská rodina musela uprchnout do exilu. Roku 1811 se Francouze konečně podařilo zatlačit z území Portugalska. Za tuto britskou pomoc si Británie vyjednala možnost obchodovat přímo s Brazílií, čímž přišli Portugalci o roli zprostředkovatele. Dalším negativem bylo, že královská rodina zůstala v Brazílii a tu v roce 1815 prohlásila za království s vlastní správou. Portugalsko v té době spravoval britský generál Beresford, takže se v podstatě stalo protektorátem Británie.

Královská rodina se vrátila až později a byla nucena přijmout novou ústavu, která rušila privilegia církve a šlechty. Ústava vznikla svoláním parlamentu v době nepřítomnosti britského správce. Po smrti krále Joao VI. díky sporům mezi zastánci umírněné verze ústavy a králem Miguelem, který byl pro zachování monarchie jako dřív, vypukla občanská válka.  Zvítězila umírněná strana a král Miguel se musel vzdát trůnu. V druhé polovině 19. století se hospodářství poznamenané těmito bouřlivými časy začalo zotavovat, nicméně to šlo pomalu. Díky nespokojenosti ve městech začali moc získávat odbory a idea socialismu. Roku 1908 se král Carlos snažil zavést diktátorský režim, čemuž se snažil zabránit puč republikánů, který byl potlačen. Král Carlos byl však asi za měsíc zavražděn i se svým nejstarším synem. Roku 1910 bylo Portugalsko vyhlášeno republikou.

Nespokojenost ve městech zvyšovala podporu myšlenkám socialismu a moc odborů. Když se král Carlos pokusil nastolit diktátorský režim, podnítilo to republikánský puč v roce 1908. Ten nebyl úspěšný, ale měsíc na to byl Carlos zavražděn i se svým nejstarším synem. Jeho mladší syn Manuel II. potom musel po povstání levicových vojenských důstojníků ze země uprchnout. V roce 1910 byla vyhlášena republika. Nově zřízená republika nebyla moc stabilní do roku 1926 se vláda změnila 45krát.  1. světová válka Portugalsku také nepřineslo žádný užitek a spíše prohloubila hospodářskou krizi.

Při jenom z mnoha převratů se dostal na post ministerského předsedy – Antónius Oliveir Salazar a zůstal zde 35 let. Díky tomu, že byl profesorem ekonomie, zavedl kroky, které očistili a ozdravili ekonomiku Portugalska. Poté však v roce 1933 vyhlásil novou ústavu, která znamenala diktátorský režim. V rámci toho režimu byl zákaz odborů, zavedla se cenzura a tajná policie PIDE.  V průběhu 2. světové války Portugalsko neoficiálně podporovalo Francův režim. Nicméně i za těchto podmínek se podařilo modernizovat hospodářství.

Největším problém v té době se stalo udržení kolonií, které se snažili získat nezávislost. Některým se to také podařilo např. v roce 1961 obsadila Indie kolonii Goa. Po smrti Salazara v roce 1968 nastoupil Caetano, který se snažil stávající režim udržet zjemňováním podmínek. Roku 1974 byl režim svržen v rámci tzv. Karafiátové revoluce bez použití násilí.

Antónius Oliveir Salazar

Po tomto převratu trvalo několik let období chaosu s vlivem levicových stran. Portugalsko dalo nezávislost některým koloniím – Guinea-Bissau, Mozambik, Angola a východní Timor. Ve volbách roku 1975 byla zvolena umírněná Socialistická strana Mária Soarese a revoluční období bylo tímto ukončeno. Portugalsko se začleňuej do Evropského společenství, což mu pomáhá s dalším vývojem hospodářství a zaváděním tržních principů.

Velkým úspěchem v mezinárodním měřítku byla světová výstava Expo pořádaná v Lisabonu v roce 1998. Roku 1999 vrátili také Číně poslední kolonii Macao. Roku 2002 vládla v zemi Sociální demokracie pod vedením José Manuela Barrosy, který se poté stal také předsedou Evropské komise. V součanosti se musí Portugalsko tak jako jiné země Evropského společenství vypořádat se snižováním příspěvků z evropských fondů, které souvisí s rozšiřováním Unie.

Hlavním městem Portugalska je Lisabon. Země se rozkládá na ploše 92 391 km2 kam patří i Azorské ostrovy a Madeira.  Žije zde cca 10,7 milionů lidí dle údajů z roku 2009. Jazykem je portugalština a oficiální měnou – Euro. Dělí se na 8 správních regionů a dvě autonomní oblasti /ostrovy/. Regiony jsou pojmenovány podle svého hlavního města: Aveiro, Beja, Braga, Bragança, Castelo Branco, Coimbra, Évora, Faro, Guarda, Leiria, Lisboa (Lisabon), Portalegre, Porto, Santarém, Setúbal, Viana do Castelo, Vila Real a Viseu.

Více informací o Portugalsku získáte také na stránkách wikipedie.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *